Moje schizofrenie

Vyrůstal jsem na vesnici v domku u lesa a měl relativně bezproblémové dětství. Chvílí poté, co jsem začal chodit na základní školu, jsem objevil svou první velkou životní příležitost. Kšeftovalo se tam s kartičkami hokejistů a ti, kdo měli nejvíc kartiček, tak rozhazovali ze schodů ty nejméně cenné. Já si sebral pár kartiček a začal je vyměňovat a za pár týdnů jsem jich měl tolik, že jsem si sám mohl dovolit rozhodit všechny nehodnotné kartičky a tím se mi povedlo z ničeho udělat něco ohromného, alespoň pro mě to bylo ohromné.Tam se zrodil můj sen stát se obchodníkem. Časem jsem dospěl k tomu, že dokážu u ostatních lidí vykouzlit úsměv na tváři, což bylo až návykové. Moje sny skončily někdy kolem 9. ročníku.

Tehdy už jsem musel dávat přihlášku na střední školu a rodiče mě nepodporovali v nástupu na ekonomickou školu, nenahrávaly mi ani známky. Postupem času se napětí stupňovalo a byl na mě vyvíjený čím dál tím větší tlak. Když se mě ptali, čím chci být, a já jsem řekl, že obchodníkem, buď se mi vysmáli, nebo neřekli co, dál. Bylo to to samé pořád dokola a s nikým nebyla řeč, a tak jsem upustil od svého snu a nechal jsem vše osudu.

V druhém pololetí 9. ročníku se mě začaly zmocňovat úzkostné stavy a paranoidní deprese. Nerozuměl jsem tomu. Přišlo mi, že mi nikdo nerozumí, ani moji rodiče, ani moji nejlepší přátelé. Často jsem jen ležel v posteli a hlavou mi probíhalo, že mě nikdo nemá rád a přibližovala se stále víc a víc vidina úlevy v ukončení života. Když jsem se to snažil mému nejlepšímu kamarádovi říct, nelámal si s tím hlavu a dal mi sluchátka a řekl, ať si pustím nějakou písničku a bude líp. Tehdy jsem byl totálně na dně.

Poté, co jsem nastoupil na učiliště, asi po měsíci, deprese zmizely a já se vrátil zpět ke svému normálnímu životu. Pořád jsem se stýkal s kamarády ze základní školy a experimentovali jsme s marihuanou. Zpočátku to bylo dobré, ale zanedlouho se objevily první problémy. Nemohl jsem spát, často jsem probděl celou noc a moje city byly otupené, neprožíval jsem radost ani deprese, jen příliš prázdnou nicotu bytí, a z toho jsem měl největší obavy. Byl jsem zmatený a nevěděl, co se to se mnou děje. Paranoidně jsem si vsugerovával příčiny, snažil jsem se přijít na to, co tento stav spustilo, ale marně, můj boj byl marný. Často jsem si ještě více ublížil tím, když jsem bral léky na prokrvovaní mozku. Chvíli bylo všechno fajn, lépe se mi přemýšlelo, ale posléze mi bylo čím dál víc divně. Pokaždé, když jsem něco jiného zkusil, byl stav jiný, a já si musel zvykat. Ve škole to také nevypadalo nejlépe. Po probděných nocích se nedalo dobře soustředit, vynechával jsem učení a snažil se soustředil alespoň na přežití školního dne. Když mě viděli spolužáci (divné chování, únava a mlčenlivost), mysleli si o mně, že jsem feťák. Byla to partička skinheadu a nacistů a neměli feťáky rádi. Po tom, co mi vyhrožovali, že mě zmlátí, a po každodenní slovní šikaně, již si oblíbila celá třída, jsem do školy nechtěl ani chodit, a tak jsem často přemlouval rodiče, abych do školy nemusel jít. Své problémy jsem řešil alkoholem, nevěděl jsem, jak si pomoci jinak, a často jsem se vracel domů až večer a nic si nepamatoval. Na čarodějnice jsem se zase opil a když jsem se ráno probudil, utkvěla mi jen jedna vzpomínka v hlavě na to, že jsem kouřil marihuanu. Bylo mi hrozně, s lidmi jsem skoro nemluvil a když jsem mluvil, nedávalo mi to souvislosti, smysl, a hlavou se mi pořád honily zlé myšlenky. Měl jsem mírné halucinace, skoro žádný spánek, pocit pronásledování, úzkosti a moje city byly jako z kamene, což mě děsilo nejvíc.

Tehdy už jsem to neunesl. Naši nesnášeli drogy a kvůli tomu jsem jim nechtěl nic říct, ale už se to dál nedalo, všechno jsem mamce řekl a šli jsme za psychiatrem. Diagnóza po prvních pěti minutách zněla jasně - schizofrenie.

Navzdory tomu, že většina lidí - podle mých zkušeností - je nešťastná, když jim tuto chorobu najdou, já byl štěstím bez sebe. Byla to objevená nemoc a byly na ni léky, což bylo skvělé zjištění.

Nastoupil jsem do ambulance na léčbu a do školy už nechodil. Nechal jsem si uzavřít druhý ročník a léčil jsem se. Po prázdninách naši vymýšleli, že bych šel na jinou školu s handicapovým zaměřením. Tady se projevila moje vrozená lenost a já řekl, že se mi znovu tři roky dělat nechtějí. A tak jsem pokračoval na staré škole. Zpočátku to nebylo lehké, nemluvil jsem ani se svými kamarády, ale časem jsem se začlenil a začal ignorovat šikanu, i když mně to vadilo, nechal jsem je být. Zapojil jsem se do projektu Dotyk, který našel můj strýc na internetu. Na prvním setkání to vypadalo, že nikdo neví, do čeho jde, a to já nevěděl vůbec. Jen mi ukázali adresu a já tam přišel. Čekal jsem, že to bude nějaká terapie v kroužku, jak to bývá v televizi, ale zanedlouho mi přiřadili dvě asistentky a to bylo také naposled, co se představily jako asistentky. Bylo to tím, že jsme nikdy nebrali v potaz, že já jsem student, co potřebuje pomoc, a ony hrají roli nějaké asistentky, které po 4 hodinách její služba končí, a nashledanou zase příště. Ne, tak to opravdu nebylo. Byl to přístup člověka k člověku, který si už něčím prošel, a toho, co si tím teprve prochází a potřebuje poradit. Často jsme nacházeli oporu sami v sobě a svěřili se s tím, co by nikdo jiný nepochopil, a stali jsme se přáteli, kteří jsou si oporou, když jim není zrovna nejlépe. Často jsme spolu trávili celé dny namísto 4 hodin, které byly vyhrazeny. Několikrát jsem u nich přespal, jezdíme společně na jejich chatu a ony jezdí k nám vybírat brambory. Společně vaříme, bavíme se, řešíme problémy jako normální lidé, jimiž chceme být, a to bez opravdového přístupu člověka k člověku nejde.

Jak mi to vlastně všechno začalo?

(mé rané stadium psychózy)

Byla jsem veselé, bystré a hravé dítě, mnoho věcí jsem dokázala sama a chtěla všechno prozkoumat. Rodiče mě měli rádi a v našem bílém domečku jsme bydleli spokojeně spolu se spoustou zvířat – kočkami, vždy byl s námi pejsek, chovala jsem žluté kanárky a křečka.

V 5. třídě jsem přestoupila na jinou základní školu, a tam se mi začalo dařit i učení. Později mne přijali na gymnázium a já začala cílevědomě pracovat na splnění rodičovského snu – stát se lékařkou. V té době se už mé dětství dávno překulilo do puberty a mé představy a prožitky přestaly být sladké a růžové, nade mnou a naší rodinou se začaly stahovat mraky. Rodiče si přestali rozumět, maminka bývala podrážděná a tatínek se nevracel domů. Cítila jsem se zmatená a nešťastná, ničemu z toho, co se dělo mezi rodiči, jsem nerozuměla. Najednou jsem začala ztrácet přátele a kamarádky, byla jsem sama a opuštěná.

Po 3. ročníku jsem o prázdninách vyjela na několikatýdenní kurz angličtiny, byla jsem znovu šťastná, volná a spokojená, angličtina mi přinášela radost. Až do toho dne, kdy jsem tam prožila bolestný, zraňující zážitek. V zoufalství jsem odjela domů. Cestou jsem musela několikrát měnit způsob dopravy a tehdy jsem poprvé pocítila „TO“. Zmatenost, úzkost, která mne zcela paralyzovala, strach z lidí. Bloudila jsem po nádraží mezi autobusy, vůbec jsem nechápala, co se se mnou děje. Mé myšlenky mi zmateně probíhaly hlavou tam a sem, stejně jako se točí barevné prádlo v bubnu pračky. Sebrala jsem všechny své zbylé síly, podařilo se mi nasednout do správného autobusu a dojet až domů.

Uklidnila jsem se a po zbytek prázdnin odpočívala. Nastoupila do posledního, 4. ročníku. Jak přibývalo učení, nemohla jsem se soustředit a mnohdy probíranému tématu ani nerozuměla. Studium se zhoršovalo. Hodní učitelé mu s povinnostmi pomáhali. Nějakou setrvačností jsem školu studovala dál. Do maturity zbýval měsíc, a mne opět ovládla zmatenost a strach. Bez cíle jsem procházela školními chodbami a cítila pocity, které jsem nikdy předtím nezažila. Nikdo mi nedokázal pomoci, nevěděla jsem, co se děje. Tehdy máma dostala doporučení navštívit se mnou psychiatra. Styděla se, k lékaři jsme nešly. Zázrakem jsem dobře odmaturovala a byla přijata na lékařskou fakultu.

Prázdniny mne znovu občerstvily a naplnily mé síly. Následovalo další studium, 1. semestr. Kolem Vánoc jsem přišla do jiného stavu se svým přítelem, ale on dítě i mne odmítl. V té době jsme už nežily u tatínka v domečku, rodiče se rozešli, s maminkou jsme obývaly 1 pokoj společně.

Tehdy jsem ztratila to nejcennější v mém životě, dítě. A nemoc, která jako šelma číhala v pozadí, propukla v plné šíři a hloubce. Úzkost, panika, beznaděj a strach se mě zmocnily jako nepřítel. Nechtěla jsem nikoho vidět, přestala jsem vycházet mezi lidi, bála jsem se každého člověka. Nebyla jsem schopná vyjít před dům, na ulici. Ocitla jsem se ve svém, zcela nereálném světě, nedovedla jsem si setřídit své zmatené myšlenky, soustředit se ani na maličkosti. Přestala jsem jíst, nechtěla vstát z postele, bylo mi všechno jedno. Nemoc mne pohltila. Tehdy maminka pochopila, že situace je vážná, a navštívily jsme psychiatra. Lékař se mne vyptal na mnoho věcí a pak dlouho mluvil s maminkou o samotě. Diagnóza zněla: schizofrenie.

Nemoc bere i dává

Když nemoc zvaná schizofrenie- nezvaně vstoupí do rodiny, přinese s sebou stav, který lze jedním slovem nazvat chaos, ztrátu pevné půdy pod nohama.

Po prvotním šoku a novém seřazení si životních hodnot a priorit je důležité si uvědomit, že je to současně příležitost pro změnu ve vědomí každého člena rodiny.

Využít této příležitosti není pro slabé povahy, vyžaduje to pořádnou kuráž.

Každý člověk se musí sám rozhodnout, jak chce dál prožít život – jestli litovat nemocného i sebe, hledat příčinu proč se to stalo zrovna nám, utéct od problému, nebo prostě nemoc přijmout jako novou okolnost života a soustředit se na vše důležité a hezké co nemocnému i nám všem život v nových podmínkách může nabídnout.

Jestliže se rozhodnu, že chci hezký život pro sebe i blízké – musím si ujasnit, co mi k tomu bude pomáhat a co škodit. Pokouším se po krůčcích měnit svoje reakce na jednotlivé impulsy, které ke mně přicházejí.

V tomto pomáhá vědomí, že nic se neděje náhodou – i negativní životní zkušenost může být příležitost, příležitost k postupné změně ve vnímání sebe sama, svého nejbližšího okolí a změně způsobu komunikace mezi těmito dvěma zdroji. Takovou radikální změnu bychom za jiných okolností možná nebyli schopni započít, nyní nás okolnosti k tomu přímo nutí!!! Reakce nemocného je totiž často upozorněním na náš chybný krok. Přinutí nás zastavit se a popřemýšlet, jak na to můžeme jít jinak , jak by se to asi líbilo nám na jeho místě.

Důležité je udržet soustředění na svůj zvolený záměr, kterým je „prožít hezký a spokojený život.“ Vytrvat v dobré víře, i když se zdá, že snaha nemá očekávané výsledky.

Postřehy z našeho soužití s nemocným členem rodiny:

1. Protože jsme se museli naučit být vůči nemocnému tolerantní, ohleduplní, respektovat jeho často odlišné potřeby, začali jsme se ve větší míře takto chovat i k sobě navzájem. Platí princip dobré podporovat, špatné tlumit, aby nám i druhým škodilo co nejméně.
2. Z našeho prostředí se postupně vytratily hádky, protože jsme pochopili, že na ně okamžitě nejvíce zareaguje nemocný. I emotivnější rozhovor vnímá jako hádku. To nás nutí více spolupracovat a v klidu se domlouvat na každodenních činnostech v rodině a zároveň na nikoho nespěchat, příliš netlačit na pilu. Synovi vždy přidělíme jasný úkol, který nemá problém splnit. Dřív to bylo tak, že jsme třeba přišli domů a vytkli mu, že si nevšiml , že je plný koš . Tato poznámka ho rozrušila.
Nyní to funguje asi tak, že si jeden den večer řekneme, co by bylo potřeba udělat a ještě mu to druhý den ráno napíšeme na lísteček, aby si mohl rozdělit čas. Větší činnosti jako – sekání trávy na zahradě, která je v jiné obci, už plánujeme více dopředu, aby se na ně mohl i psychicky připravit. Zároveň ví, že je to čistě jeho práce – a pro nás velká pomoc.
Po návratu z léčebny a při dosti vysokých dávkách tlumivých léků ho samotného často ani nenapadlo, co by měl dělat. Nyní, když se cítí dobře, některé práce udělá i bez domluvy, prostě proto, že si všiml, že jsou zase potřeba a že mu smysluplná činnost začíná přinášet uspokojení.
3. Chod domácnosti dostal větší řád, nemocný potřebuje mít přehled o jednotlivých členech domácnosti i pokud jsou mimo domov. Často během dne hledá i kočku, jestli ji někdo nezavřel na balkoně. Potřebuje pocit jistoty, že jsme všichni v pořádku. Naučili jsme se to respektovat.
4. Nemocný dobře rozpozná přetvářku a faleš – nespokojí se s povrchní odpovědí, často zdánlivě nepodstatné informace promýšlí do hloubky, věci vidí jinak a z jiných úhlů pohledu než ostatní. V tomto nám často otevírá nové obzory. Na druhé straně zvýšená citlivost vede často k úzkostným stavům. Některá prostředí, situace nebo osoby v něm vyvolávají pocit ohrožení. Nevyvracíme mu takové pocity a volíme většinou možnost v klidu odejít a později si o tom, co na něj negativně zapůsobilo, popovídat .
5. Náš syn byl zařazen do projektu v roce 2010 do projektu DOTYK pomoci mladým lidem do 26 let s diagnosou schizofrenie. Získal kamaráda – asistenta, kterým byl stabilizovaný nemocný se stejnou diagnosou. Tento za ním jezdil do místa bydliště, vytáhnul jej někam ven do přírody a povídali si. Mohli si bez zábran říci celý svůj životní příběh, jejich rozhovory fungovali jako KATARZE – duševní očištění z toho, co si museli prožít … a před nimi se otevírá nový prostor. Probrali spolu jaké léky berou, jak na ně působí, co je nejvíc baví, co jim dělá problémy , co jim pomáhá …. Nadarmo se neříká , že ve dvou se to lépe táhne, mezi asistentem a nemocným byla navíc zkušenost podobného prožitku. Dříve náš syn často neměl potřebu jít několik dní ven, v té době si vždy přes email nebo telefon něco s asistentem naplánoval a pak to společně zrealizovali. Domluvili se třeba i na společné návštěvě lékaře, ke kterému jsme jej před tím museli často doprovázet my.

Myslím, že tato pomoc se dá těžko něčím nahradit. Lékař, psycholog, skupinová terapie, rodina a zdraví kamarádi fungují v jiné rovině.